Dnes mám pro vás jeden velký příběh, který jsem si nemohla nechat jen pro sebe. A proto vám přináším rozhovor s mou klientkou Jitkou Madayovou, neuvěřitelně pozitivním člověkem. Rozdává radost ze života všude kolem sebe a její dobrá nálada je velmi nakažlivá. Když mě oslovila s prosbou, abych jí pomohla rozhýbat se po operaci páteře, byla to pro mě velká výzva. Dnes jsou to 2 měsíce, co jsme začali s tréninkem a nepoznali byste na ní, že ještě před pár měsíci se téměř nemohla hýbat.
Jako malé dítě začínala s gymnastikou, pak vyrostla a začala hrát míčové hry. Nakonec zakotvila u volejbalu. „Potřebovala jsem kolem sebe kolektiv, ubíjelo mě sportovat jen sama za sebe. Touha sportovat byla tak velká, že jsem si to prosadila jak ve škole, tak v rodině.“ A tak se věnovala volejbalu závodně až do 20 let. Pak přišly na řadu 2 děti a přednost před sportem dostala rodina. A volejbalu se věnovala už jen rekreačně. Přes léto antuka, přes zimu v tělocvičně. „Byli jsme banda rodičů, takže jsme si vyhledávali místa s pískovištěm, kam jsme posadili děti a šli si zahrát.“
Nejlepší recept na to, jak sám sebe dokopat k pohybu je přizvat k tréninku i své kamarády.
„Už od mládí jsem měla problémy s páteří a se zády jako takovými. Dříve se nebral ohled na regeneraci a jelo se až za hranici zdraví prospěšného pohybu. A tak si páteř začala postupně sesedat. Obratle v bederní oblasti si postupně sesedaly do sebe a meziobratlové ploténky se drtily a drtily. Postupně přibývaly pohybové obtíže, snižovala se kompletní pohyblivost těla. Protože mi doktoři nedokázali pomoct, tak jsem se vlastní pílí a rehabilitačním cvičením udržovala v kondici. A to byl také důvod, že jsem u nás rozběhla kondiční cvičení pro ženy.“
Mít svůj cíl na dosah a přibližovat se k němu je motor, který tě žene dál.
„Vždycky jsem si v životě dávala nějakou metu, nějaký cíl. A proto jsem nerada běhala dlouhé tratě, protože ten cíl jsem tam hned neviděla. Chtěla jsem svou účetní firmu, baráček, dobře vychovat své děti, sportovat, být hnacím motorem naší rodiny.“
Když tělo vypoví službu.
„Rok 2014 byl hodně těžký. Téměř celý jsem ho strávila na opiátech, kapačky, prášky, injekce, opiové náplasti. Hlavou se mi honily i myšlenky co s životem dál. Jestli nezůstanu na vozíku a jak v takovém stavu budu moct žít kvalitní život dál.
V Plzni jsem pomoc u lékařů nenašla a tak jsem se obrátila na prof. Štulíka v pražské nemocnici Motol na oddělení spondilochirurgie a rozhodla jsem se podstoupit operaci páteře. Když jsem zjistila, že operace se zdárně povedla, tak jsem odmítala injekce proti bolestem po operaci, ve snaze co nejdříve se zbavit letité chemie v podobě léků, co jsem musela před tím do sebe nacpat.
Dnes už vím, jak vypadá absťák feťáků, protože jsem si tím prošla. Třes v celém těle, nechutenství, střídání horko-zima, nepříjemné stavy. Ale stačí se kousnout a překonáš všecko. S vidinou toho, že to stačí zvládnout a budu čistá.“
Pozitivní přístup dělá zázraky.
„V žádném případě jsem si nepřipouštěla, že by se operace nepovedla. Do nemocnice jsem nastupovala s úsměvem, lidi kolem byli vystrašení. Já se na tu operaci těšila, měla jsem cíl, že budu bez léků, bez bolesti a opět schopná pohybu. A já jsem to dokázala! Dnes mám kovovou konstrukci kolem obratlů a umělé meziobratlové plotýnky s kostními štěpy. Vše postupně sroste do jednoho celku a prakticky z toho bude jeden velký obratel.“
Nová hra: kila dolů – kondice nahoru.
„Po operaci jsem půl roku nesměla sedět, mohla jsem jen chodit o berlích a ležet. A při péči mé celé rodiny si mě pěkně vykrmily, já byla bez pohybu a nová hra byla tu. Výzva – kila dolů, kondice nahoru a zpět normální život v plném rozsahu pohybů.
Po půl roce ležení jsem začala s pohybem v lázních a pak jsem se svěřila do rukou odborníků – výživového poradce a kondiční trenérky Jitky M. S jejich pomocí sklízím úspěchy. Po dvou měsících 7 kg dole a 12 cm v pase a v plné pohybové kondici zvládám atletický trénink, posilovnu, stavbu baráku. A prostě zase jedu na plné pecky.
Dalším cílem a výzvou je pro mě splnit slib, který jsem dala profesoru před operací, že se za 1 rok sejdeme na beachvolejbalu a zapinkáme si spolu. A i kdyby to nevyšlo s profesorem, syn je také volejbalista a maminky se jen tak nezbaví, ani na hřišti.“
Nakonec povzbuzení od Jíťi pro vás:
„I v tý blbý chvíli vidět vždy to pozitivní. A nikdy nepřistoupit na slovo nejde to. Vždycky to zkoušet, jít kupředu, i kdyby to mělo jít krůček po krůčku.“
Tak co tomu říkáte? I když život píše nejhorší scénář, VŽDYCKY SE S TÍM DÁ NĚCO UDĚLAT. Ať je vám tento příběh motivací, že s úsměvem jde všechno líp. Nikdy se nevzdávejte, vždy je něco, za co stojí bojovat.
A co ten váš příběh? Napište mi, jak se vám podařilo vyhrát nad nepřízní osudu. I ten váš příběh může být motivací pro jiného člověka.
S láskou k pohybu
Jitka Moudrá, vaše trenérka
0
